Fašismus je krajně pravicová ideologie a politické zřízení, které poprvé vzniklo v Itálii. Benito Mussolini ji ovládal v letech 1922 až 1943 a během necelých pěti let z parlamentní monarchie udělal diktaturu jedné strany. Volby se změnily v hlasování o jediné kandidátce, opozice skončila ve vězení nebo ve vyhnanství a tisk směl psát jen to, co nevadilo vládě.

Slovo se dnes používá i jako nadávka. Tahle stránka se drží jeho původního, užšího významu. Popisuje, kdo ve fašistické Itálii držel moc, jak se rozhodovalo, jaká práva lidé ztratili, čím se fašismus liší od nacismu a jak se projevil v Československu.

Co je fašismus a co znamená slovo fašista

Název pochází z italského fascismo. Základem je latinské fasces, svazek prutů se sekyrou, který ve starověkém Římě nosili liktoři před vysokými úředníky jako znak moci. Italské slovo fasci znamená svazky a mělo zdůraznit jednotu.

V užším smyslu je fašismus režim, který v Itálii vybudovala Národní fašistická strana (PNF). V širším smyslu se tak označují hnutí a režimy, které italský vzor napodobovaly. Fašista je původně člen nebo stoupenec takového hnutí. Pokud někdo slovo používá jen jako označení politického soupeře, s jeho historickým významem to obvykle nemá moc společného.

Hlavní znaky fašismu

Historici se v přesné definici neshodnou, opakuje se ale několik rysů. Česká Wikipedie s odkazem na odbornou literaturu uvádí tyto:

• Vůdcovský princip. V čele stojí jeden muž, v Itálii Duce, a jeho vůle je nad zákonem.
• Jediná strana. Ostatní strany jsou rozpuštěné a stát splývá se stranou.
• Vypjatý nacionalismus. Národ a stát mají přednost před jednotlivcem.
• Militarismus a kult síly. Násilí je běžný politický nástroj a válka se oslavuje.
• Korporativismus. Zaměstnavatelé a zaměstnanci mají místo svobodných odborů povinné svazy pod dohledem státu.
• Odpor k liberální demokracii i k socialismu. Parlament, volná soutěž stran a třídní boj jsou podle fašistů zdrojem slabosti.

Kde a kdy vznikl fašismus

Fašismus vznikl v Itálii po první světové válce. 23. března 1919 založil Mussolini v Miláně Svazy bojovníků (Fasci di combattimento). Ve volbách v listopadu 1919 neuspěly. Roku 1921 se hnutí přeměnilo v Národní fašistickou stranu a do parlamentu se dostalo 35 jejích poslanců.

Fašistické oddíly, takzvané černé košile, se mezitím v ulicích bily se socialisty, komunisty a anarchisty. Na konci října 1922 Mussolini zorganizoval pochod na Řím, kterého se podle anglické Wikipedie zúčastnilo téměř 30 000 fašistů. Král Viktor Emanuel III. odmítl vyhlásit výjimečný stav a jmenoval Mussoliniho předsedou vlády. K moci se tak dostal formálně podle ústavy, ale pod hrozbou násilí.

Jak fašisté ovládli stát

Cesta k diktatuře trvala zhruba pět let. V listopadu 1923 prošel Acerbův volební zákon. Straně, která získala nejvíc hlasů a aspoň 25 %, přiděloval dvě třetiny křesel. Ve volbách 6. dubna 1924 získala fašisty vedená Národní kandidátka 64,9 % hlasů, provázely je ale násilí a podvody.

Socialistický poslanec Giacomo Matteotti 30. května 1924 v parlamentu podvody popsal. 10. června 1924 ho skupina fašistů unesla a zabila. Opozice na protest opustila sněmovnu. Mussolini 3. ledna 1925 v parlamentu převzal za dění politickou odpovědnost a začal režim utahovat.

Následovaly takzvané nejfašističtější zákony z let 1925 a 1926:

• zákon z 24. prosince 1925 udělal z předsedy vlády hlavu vlády odpovědnou jen králi, parlament mu už nemohl vyslovit nedůvěru,
• tiskový zákon z 31. prosince 1925 dovolil vydávat noviny jen s šéfredaktorem, kterého schválily úřady,
• volené obecní zastupitelstvo nahradil starosta jmenovaný vládou (podestà),
• zákon z 3. dubna 1926 zakázal stávky a smlouvy směly uzavírat jen fašistické odbory,
• v listopadu 1926 prefekti rozpustili opoziční strany a sněmovna zbavila mandátu opoziční poslance,
• zákon z 25. listopadu 1926 zřídil Zvláštní tribunál na ochranu státu a obnovil trest smrti za politické činy.

Kdo měl ve fašistické Itálii moc

Skutečnou moc držel Mussolini jako hlava vlády a vůdce strany. Často zároveň řídil několik ministerstev. Formální hlavou státu zůstal král, který mohl předsedu vlády jmenovat a odvolat. Itálie tak zůstala monarchií, což nacistické Německo nemělo.

Od 9. prosince 1928 byla nejvyšším ústavním orgánem Velká fašistická rada. Sestavovala kandidátky, rozhodovala o stranických funkcích a mohla králi doporučit odvolání předsedy vlády. Svolával ji ale sám Mussolini. Zákon z roku 1928 zavedl jednu celostátní kandidátku se 400 jmény, kterou vybírala rada a voliči ji jen schválili nebo odmítli. V březnu 1929 ji podle oficiálních čísel schválilo 98,43 % voličů.

Po roce 1934 se v Itálii až do roku 1946 nevolilo. Od března 1939 nahradila volenou sněmovnu Komora svazů a korporací. Její členové nezastupovali volební obvody, ale obory a profese, a o obnově komory rozhodoval král na pokyn Mussoliniho.

Práva lidí a represe

Svoboda tisku, shromažďování i odborů skončila v letech 1925 a 1926. Na lidi dohlížela milice černých košil (MVSN, od roku 1923) a politická policie OVRA (od roku 1927). Podle italské Wikipedie, která cituje soupis všech procesů vydaný sdružením politických vězňů, stanulo před Zvláštním tribunálem 5 619 lidí. Odsoudil 4 596 z nich k celkem 27 752 letům vězení, vynesl 42 rozsudků smrti a 31 bylo vykonáno. 26 z popravených byli italští občané slovinské nebo chorvatské národnosti.

Další odpůrce posílala policie bez soudu do nuceného pobytu (confino) na ostrovy nebo do odlehlých vesnic. V letech 1926 až 1943 existovalo asi 262 takových míst. Od roku 1938 sem režim posílal i homosexuály.

Tvrdé byly i koloniální války. Při potlačení odporu v Libyi zemřelo podle anglické Wikipedie nejméně 80 000 Libyjců. V roce 1935 Itálie napadla Etiopii. Na podzim 1938 přijal režim rasové zákony, které italské Židy vyloučily ze škol, úřadů a armády. Asi 6 000 jich v letech 1938 a 1939 emigrovalo. Romy s italským občanstvím držel režim od září 1940 v táborech.

Nejtragičtější kapitola přišla po německé okupaci severní Itálie. Z 38 994 italských Židů se 7 172 stalo obětí holocaustu. Zatýkali je Němci a od listopadu 1943 i italská policie a fašistická milice tzv. Italské sociální republiky.

Jak fašistický režim skončil

Válka, do které Itálie vstoupila 10. června 1940 na straně Německa, skončila sérií porážek. Po vylodění Spojenců na Sicílii se v noci z 24. na 25. července 1943 sešla Velká fašistická rada. Návrh Dina Grandiho, který Mussoliniho fakticky zbavoval velení, podpořilo 19 členů a 8 bylo proti. Král 25. července Mussoliniho odvolal a dal zatknout, novým předsedou vlády jmenoval maršála Pietra Badoglia. Zvláštní tribunál zrušila nová vláda 29. července 1943.

Itálie 8. září 1943 oznámila příměří se Spojenci. Německé jednotky Mussoliniho osvobodily a na okupovaném severu ho postavily do čela loutkového státu, Italské sociální republiky (Republiky Salò). 28. dubna 1945 ho při pokusu o útěk do Švýcarska zastřelili italští partyzáni.

Rozdíl mezi fašismem a nacismem

Nacismus se často bere jako německá podoba fašismu, mezi oběma režimy jsou ale podstatné rozdíly:

• Rasa proti státu. Jádrem nacismu byla rasová ideologie a antisemitismus, které vedly ke genocidě Židů. Italský fašismus stavěl na státu a národu. Antisemitské rasové zákony přijal až v roce 1938, částečně pod tlakem Německa. Rasismus ale nebyl Itálii cizí, režim jej uplatňoval vůči Afričanům v koloniích i vůči Slovanům.
• Monarchie a pojistky. V Itálii zůstal král a Velká fašistická rada, které v roce 1943 Mussoliniho sesadily. Nacistické Německo žádnou takovou pojistku nemělo.
• Církev. Mussolini 11. února 1929 uzavřel s papežem Lateránské smlouvy a získal podporu katolické církve.
• Načasování. Mussolini vládl od roku 1922, Hitler se dostal k moci 30. ledna 1933 a v březnu 1933 získal zmocňovacím zákonem diktátorské pravomoci.

Část historiků proto oba režimy do jedné kategorie neřadí. Oba ale zrušily svobodné volby, opozici i nezávislé soudy a ve druhé světové válce bojovaly na stejné straně.

Fašismus a komunismus

Fašismus vznikl jako odpověď na socialistické a komunistické hnutí a s komunisty v ulicích bojoval. Stavěl na národu, ne na třídě. Soukromé firmy a monarchii nezrušil, zaměstnavatele i zaměstnance ale podřídil státem řízeným svazům. Společné mají oba typy režimů vládu jedné strany, politickou policii, cenzuru a pronásledování odpůrců. Další zřízení, včetně komunistického, najdete v přehledu politických systémů.

Fašismus v českých zemích

Hlavní českou fašistickou stranou byla Národní obec fašistická (NOF). Vznikla 24. března 1926 v pražské pivnici U Pinkasů. 2. ledna 1927 se do jejího čela postavil generál Radola Gajda, bývalý velitel legií v Rusku a náčelník generálního štábu, kterého v srpnu 1926 poslali z armády do penze.

NOF se inspirovala Mussolinim a chtěla silný národní stát postavený na korporacích. Na rozdíl od nacistů byla protiněmecká, zároveň ale protižidovská a protikomunistická. Střízlivé odhady mluví zhruba o 80 000 členech. Ve volbách byla slabá:

• v roce 1929 získala v koalici Liga proti vázaným kandidátním listinám 70 875 hlasů, tedy 0,9 %, a 3 mandáty,
• v roce 1935 samostatně 167 433 hlasů, tedy 2,04 %, a 6 mandátů.

V noci z 21. na 22. ledna 1933 přepadlo 70 až 80 členů NOF Svatoplukova kasárna v Brně-Židenicích. Šlo o jediný pokus o fašistický převrat v Československu. Vojáci s četníky útok odrazili. Organizátor Ladislav Kobsinek dostal po přezkoumání rozsudku 12 let vězení a Gajda, přestože se útoku přímo neúčastnil, šest měsíců. Strana po tomto židenickém puči upadala.

20. listopadu 1938 se NOF připojila ke Straně národní jednoty a v roce 1939 splynula s Národním souručenstvím. Za protektorátu vznikla z části jejích členů kolaborantská organizace stejného jména, kterou nacisté v roce 1943 zakázali. Gajda v březnu 1939 neúspěšně usiloval o čelní místo v Českém národním výboru. Po válce ho soud v roce 1947 odsoudil na dva roky za propagaci fašismu a činnost během druhé republiky.

Vlajka a protektorát

Menší hnutí Vlajka vycházelo od roku 1928 jako časopis a také se zpočátku hlásilo k italskému fašismu. Postupně se přiklonilo k nacismu a za protektorátu otevřeně kolaborovalo. Jeho předseda Jan Rys-Rozsévač byl po válce odsouzen k trestu smrti a popraven. Protektorát Čechy a Morava sám nebyl fašistický režim. Šlo o okupaci nacistickým Německem, takže patří spíš k tématu nacismu.

Fašismus ve své epoše

Hledaný název patří knize německého historika Ernsta Nolteho. Původně vyšla v roce 1963 jako Der Faschismus in seiner Epoche a srovnává francouzské hnutí Action française, italský fašismus a německý nacismus. Nolte v ní fašismus vykládá jako reakci na modernitu. Kniha patří ke klasickým dílům oboru, Nolte se ale později stal terčem kritiky v takzvaném sporu historiků v Německu na konci 80. let.

Je propagace fašismu v Česku trestná

Ano. Podle § 403 trestního zákoníku hrozí za založení, podporu nebo propagaci nacistického, komunistického nebo jiného hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, 1 rok až 5 let vězení. Pokud čin pachatel spáchá veřejně přes média nebo internet, sazba je 3 až 10 let. Za veřejný projev sympatií k takovému hnutí podle § 404 hrozí 6 měsíců až 3 roky.

Časté otázky

Co je fašismus?

Krajně pravicová ideologie a zřízení s jedním vůdcem, jedinou stranou, vypjatým nacionalismem a státem řízenými svazy místo svobodných odborů. V užším smyslu jde o režim Benita Mussoliniho v Itálii v letech 1922 až 1943.

Kde a kdy vznikl fašismus?

V Itálii. Mussolini založil první fašistické svazy 23. března 1919 v Miláně, v roce 1921 z nich vznikla Národní fašistická strana a v říjnu 1922 se dostal k moci.

Jaký je rozdíl mezi fašismem a nacismem?

Nacismus stavěl na rase a antisemitismu, které vedly ke genocidě. Italský fašismus stavěl na státu, zachoval monarchii a rasové zákony přijal až v roce 1938. Krále a Velkou fašistickou radu, které Mussoliniho v roce 1943 sesadily, nacistické Německo nemělo.

Byl fašismus i v Československu?

Ano, jako menšinové hnutí. Národní obec fašistická generála Radoly Gajdy získala v roce 1935 2,04 % hlasů a 6 poslanců. Její členové v lednu 1933 neúspěšně přepadli kasárna v Brně-Židenicích.

Kdo je fašista?

Původně člen nebo stoupenec fašistického hnutí, v Itálii člen Národní fašistické strany. Dnes se slovo často používá i jako hanlivé označení politického soupeře, což jeho historickému významu neodpovídá.

Je propagace fašismu v Česku trestná?

Ano. Propagace hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod člověka, je podle § 403 trestního zákoníku trestná odnětím svobody na 1 rok až 5 let, veřejný projev sympatií podle § 404 na 6 měsíců až 3 roky.

Údaje vycházejí z trestního zákoníku na zakonyprolidi.cz, z české, anglické a italské Wikipedie s odkazovanou odbornou literaturou a z článku Seznam Zpráv o Národní obci fašistické.