Eurokomunismus
Eurokomunismus byl proud západoevropských komunistických stran v 70. a 80. letech, hlavně v Itálii a Španělsku. Odmítl sovětský model i vedení z Moskvy a chtěl k socialismu dojít volbami, s více stranami a s občanskými svobodami. Silně ho ovlivnila okupace Československa v roce 1968.
- Vznik
- 70. léta, deklarace z Livorna 1975 a z Madridu 1977
- Hlavní představitelé
- Enrico Berlinguer, Santiago Carrillo, Georges Marchais
- Politické spektrum
- levice
- Hlavní cíl
- socialismus dosažený demokraticky a nezávisle na Moskvě
- Příbuzné ideologie
- komunismus, demokratický socialismus, sociální demokracie
Eurokomunismus ve světě
1956Italská cesta k socialismuItalská komunistická strana na VIII. sjezdu v Římě v prosinci 1956 rozpracovala program italské cesty k socialismu. Generální tajemník Palmiro Togliatti tvrdil, že mezi demokracií a socialismem není rozpor, a odmítal revoluční převzetí moci. Přišel také s myšlenkou polycentrismu, podle níž komunistické hnutí nemá mít jediné centrum v Moskvě. Z obou myšlenek eurokomunismus později vycházel.
1964Jaltské memorandumTogliatti v srpnu 1964 na dovolené na Krymu sepsal memorandum pro jednání s Nikitou Chruščovem. Kritizoval v něm pomalé opouštění stalinského dědictví a žádal, aby se socialistické státy hlouběji demokratizovaly. K jednání nedošlo, protože Togliatti 21. srpna 1964 v Jaltě zemřel. Strana text 5. září otiskla v týdeníku Rinascita a posílila tím proud, ze kterého vyrostl eurokomunismus.
1968Západní komunisté odsoudili invaziV noci na 21. srpna 1968 obsadila Československo vojska Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska a ukončila pražské jaro. Italská, francouzská a španělská komunistická strana invazi veřejně odsoudily. Vůdce portugalských komunistů Álvaro Cunhal naopak zásah podpořil. Podle obvyklého výkladu právě tento zlom podnítil vznik eurokomunismu, protože ukázal, že Moskva reformní pokus uvnitř bloku nestrpí.
1969Berlinguer na poradě v MoskvěV červnu 1969 se v Moskvě sešla mezinárodní porada komunistických a dělnických stran. Enrico Berlinguer, pozdější generální tajemník italských komunistů, tam 11. června prohlásil, že neexistuje jediný model socialistické společnosti. Invazi do Československa nazval před Leonidem Brežněvem pražskou tragédií. Italská delegace pak odmítla podpořit závěrečnou zprávu porady.
1973Historický kompromisPo vojenském převratu v Chile v září 1973, který svrhl levicovou vládu Salvadora Allendeho, napsal Berlinguer pro týdeník Rinascita tři články. Navrhl v nich spolupráci komunistů s Křesťanskou demokracií, která měla zemi v hospodářské krizi zajistit stabilitu. Strategie dostala název historický kompromis. Zastavil ji únos a vražda Alda Mora Rudými brigádami v roce 1978.
1975Deklarace z Livorna a nové jménoBerlinguer a generální tajemník španělských komunistů Santiago Carrillo vydali 11. července 1975 v Livornu společné prohlášení. Přihlásili se v něm k cestě k socialismu v míru a svobodě, přes demokratické instituce. Téhož léta se v tisku objevilo slovo eurokomunismus. Podle převládajícího názoru ho jako první použil chorvatský novinář Frane Barbieri, původ pojmu byl ale dlouho sporný.
1976Pluralismus v Moskvě i v BerlíněBerlinguer 26. února 1976 na sjezdu sovětských komunistů v Moskvě žádal socialismus v pluralitním a demokratickém systému. V červnových volbách získala Italská komunistická strana 34,4 % hlasů, nejvíc ve své historii. Na konci června se ve východním Berlíně sešlo 29 evropských komunistických stran. Závěrečný dokument uznal rovnost a nezávislost všech stran a marxismus-leninismus vůbec nezmínil.
1977Setkání v MadriduBerlinguer, Carrillo a francouzský komunista Georges Marchais se 2. a 3. března 1977 sešli v Madridu. Ve společném prohlášení se přihlásili k budování socialismu v demokracii. Setkání se považuje za oficiální zahájení eurokomunismu jako společného proudu tří největších západních komunistických stran. Francouzská strana se ale už na přelomu 70. a 80. let vrátila k Moskvě.
1977Legalizace španělských komunistůVláda Adolfa Suáreze legalizovala Komunistickou stranu Španělska 9. dubna 1977, rok a půl po Francově smrti. V prvních svobodných volbách v červnu získala 9,3 % hlasů a 20 křesel. Carrillo téhož roku vydal knihu Eurokomunismus a stát, ve které zpochybnil, že je Sovětský svaz skutečně socialistický stát. Sovětský týdeník Novoje vremja ho za to ostře napadl.
1981Rozchod kvůli PolskuDva dny po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku řekl Berlinguer 15. prosince 1981 v televizi, že hybná síla říjnové revoluce se vyčerpala. Italští komunisté zásah proti Solidaritě odsoudili a jejich spor se sovětskou stranou se prohloubil. Strana se tím od Moskvy vzdálila definitivně. Berlinguer zemřel v červnu 1984 a jeho pohřbu v Římě se zúčastnilo přes milion lidí.
1991Konec Italské komunistické stranyTři dny po pádu Berlínské zdi ohlásil generální tajemník Achille Occhetto 12. listopadu 1989 v boloňské čtvrti Bolognina, že strana musí hledat nové cesty. Sjezd v Rimini ji 3. února 1991 rozpustil a založil Demokratickou stranu levice. Odpůrci kolem Armanda Cossutty založili Stranu komunistické obnovy. Occhetto sám prohlásil éru eurokomunismu za skončenou.
2004Strana evropské leviceV Římě vznikla 8. a 9. května 2004 Strana evropské levice, která sdružuje socialistické a komunistické strany. Patří do ní Komunistická strana Španělska, kdysi bašta eurokomunismu, i italská Strana komunistické obnovy. Za Česko je řádným členem Levice, KSČM má status pozorovatele. Španělská strana se přitom v roce 2017 znovu přihlásila k marxismu-leninismu.Eurokomunismus v Česku
1968Akční program KSČAlexander Dubček stál od ledna 1968 v čele KSČ a v dubnu strana přijala Akční program. Sliboval větší svobodu tisku, slova a cestování, omezení moci tajné policie a federalizaci státu. Do programu se promítla práce právníka Zdeňka Mlynáře na reformě politického systému. Pražské jaro podle obvyklého výkladu posílilo eurokomunistické myšlenky v západních komunistických stranách.
1975Rozbor pražského jara pro komunistické stranyNa přelomu ledna a února 1975 sepsal Zdeněk Mlynář po konzultaci s Dubčekem rozbor pražského jara a normalizace. Rozeslali ho vedení komunistických stran, které se chystaly na celoevropskou konferenci. Italsky vyšel s předmluvou Lucia Lombarda Radiceho z vedení italských komunistů. Santiago Carrillo v červnu 1975 slíbil, že bude hájit Dubčekovo právo svobodně se vyjádřit.
1976Dopisy berlínské konferenciMlynář v únoru 1976 napsal otevřený dopis komunistickým a socialistickým stranám západní Evropy, italský deník l'Unità ho otiskl 11. dubna. Sedm bývalých členů ÚV KSČ z doby pražského jara poslalo 25. června dopis konferenci evropských komunistických stran v Berlíně. Chtěli dostat československou otázku na program. Za Československo na konferenci vystoupil Gustáv Husák a hájil sovětské pozice.
1977Charta 77 a Mlynář v exiluMlynář patřil k signatářům Charty 77 a v červnu 1977 odešel do exilu ve Vídni. Berlinguerovi poslal rozbor politické situace kolem Charty 77. Schůzku s ním si ale nesjednal a setkal se jen s Adalbertem Minuccim z vedení strany. Historik Alessandro Catalano to vysvětluje i tlakem Moskvy na eurokomunisty, italští komunisté disidenty nikdy neuznali za politickou protistranu.
1981Seminář o pražském jaru v PařížiMlynář s Jiřím Pelikánem od roku 1979 vedli projekt, který měl zkušenosti pražského jara zprostředkovat eurokomunistům a dalším proudům západní levice. Vyvrcholil 22. a 23. října 1981 seminářem v Medicejském sále francouzského Senátu v Paříži. Přišlo přes 200 lidí, od sociálních demokratů po eurokomunisty. Organizátoři ale litovali slabé účasti italských komunistů.
1988Dubček v l'Unità a v BoloniV lednu 1988 otiskl deník italských komunistů l'Unità první rozsáhlý rozhovor s Dubčekem po téměř dvaceti letech mlčení. Dubček v něm hájil myšlenky pražského jara. V listopadu 1988 mu Boloňská univerzita k 900. výročí svého založení udělila čestný doktorát politických věd. Kvůli cestě do Itálie mu normalizační režim vrátil cestovní pas.Hlavní myšlenky
- Každá země má hledat vlastní cestu k socialismu a komunistické hnutí nemá mít jediné řídící centrum v Moskvě.
- K socialismu se má dojít postupně a mírově, přes volby a parlament, ne revolucí.
- Politický pluralismus, tedy soutěž více stran a možnost střídání u moci, platí i po nástupu levice.
- Občanské svobody, jako svoboda projevu, tisku a náboženství nebo nezávislé odbory, jsou součástí socialismu, ne jeho překážkou.
- Strany se vzdaly diktatury proletariátu, francouzská v roce 1976, a španělská se v roce 1978 přestala hlásit k marxismu-leninismu.
- Sovětský model není vzorem a jeho zásahy, například v Československu v roce 1968, je třeba veřejně kritizovat.
- Komunisté mají hledat spojence ve středních vrstvách, u malých podnikatelů a v nových hnutích, jako je feminismus.
Proudy a odnože
Klíčoví myslitelé
Srovnání s příbuznými ideologiemi
| Eurokomunismus | Marxismus-leninismus | Sociální demokracie | |
|---|---|---|---|
| Cesta k moci | volby a parlamentní většina | revoluce, kterou vede komunistická strana | volby a reformy |
| Soutěž stran | pluralismus a možnost střídání u moci | vedoucí úloha jedné strany | pluralismus a střídání u moci |
| Vztah k Moskvě | nezávislost, otevřená kritika sovětského modelu | Sovětský svaz jako vzor a vedoucí síla | odmítnutí sovětského modelu |
| Konečný cíl | socialismus, který nahradí kapitalismus | komunistická beztřídní společnost | sociální stát a regulovaný trh v rámci kapitalismu |
| Diktatura proletariátu | odmítnuta | nutná přechodná fáze | odmítnuta |
| Občanské svobody | součást socialismu | podřízené vládě strany | základ demokracie |
Kritika
- Sovětské vedení eurokomunismus odmítalo. Týdeník Novoje vremja v roce 1977 napadl Carrilla za knihu Eurokomunismus a stát a stranický ideolog Boris Ponomarjov označil eurokomunismus za buržoazní vynález.
- Americký ministr zahraničí Henry Kissinger nevěřil, že by komunisté u moci v západní Evropě byli pro USA přijatelní, a varoval před úplným přepsáním poválečného uspořádání.
- Trockista Ernest Mandel v knize Od stalinismu k eurokomunismu z roku 1978 tvrdil, že eurokomunismus jen pokračuje ve Stalinově tezi o socialismu v jedné zemi a že jeho italští a francouzští zastánci jsou nacionalisté.
- Albánský vůdce Enver Hoxha v knize Eurokomunismus je antikomunismus z roku 1980 obvinil eurokomunisty, že opustili marxismus-leninismus a diktaturu proletariátu.
- Kritici, jejichž námitky shrnul politolog Richard Kindersley v knize In Search of Eurocommunism z roku 1981, eurokomunistům vyčítali nedostatek odvahy k úplnému rozchodu s Moskvou a nejasnou strategii mezi sovětským komunismem a sociální demokracií.
Eurokomunismus byl proud západoevropských komunistických stran v 70. a 80. letech 20. století. Nejsilnější byl v Itálii a ve Španělsku, krátce se k němu přidala i Francie. Jeho zastánci zůstali komunisty, ale odmítli sovětský model a chtěli k socialismu dojít volbami, s více stranami a se zachováním občanských svobod.
Tahle stránka se věnuje jen eurokomunismu. Širší souvislosti, Marx, Lenin a další proudy, jsou na stránce komunismus jako ideologie. Jak vypadal komunistický režim v Československu, kterému eurokomunisté oponovali, popisuje stránka komunismus jako politické zřízení. Další směry najdete v přehledu politických ideologií.
Co je eurokomunismus
Eurokomunisté tvrdili, že mají cestu ke změně společnosti, která se pro západní Evropu hodí lépe než marxismus-leninismus Sovětského svazu. Revoluci a vládu jedné strany nahradili parlamentní demokracií. Konečný cíl, tedy socialismus místo kapitalismu, ale neopustili.
Nešlo o jednotnou organizaci ani o jednu knihu. Eurokomunismus byl soubor postojů několika samostatných stran, které se v polovině 70. let přihlásily ke společným zásadám. Slovo samo se objevilo v tisku v létě 1975. Podle převládajícího názoru ho jako první použil chorvatský novinář Frane Barbieri, autorství se ale připisovalo i jiným.
Kdy a kde eurokomunismus vznikl
Kořeny jsou italské. Italská komunistická strana byla nejsilnější na Západě a teoreticky se opírala o Antonia Gramsciho, který zdůrazňoval kulturní hegemonii a široká spojenectví místo izolovaného boje. Na VIII. sjezdu v prosinci 1956 strana rozpracovala program italské cesty k socialismu. Její vůdce Palmiro Togliatti tvrdil, že mezi demokracií a socialismem není rozpor. Přišel také s polycentrismem, podle něhož komunistické hnutí nemá mít jediné centrum v Moskvě.
V srpnu 1964 sepsal Togliatti na Krymu memorandum, ve kterém kritizoval pomalé opouštění stalinského dědictví a žádal demokratizaci socialistických států. Zemřel dřív, než ho stačil předat Nikitovi Chruščovovi, a strana text zveřejnila.
Zlom přinesl rok 1968. Okupaci Československa italská, francouzská a španělská komunistická strana veřejně odsoudily. Na moskevské poradě v červnu 1969 označil Enrico Berlinguer invazi za pražskou tragédii a řekl, že neexistuje jediný model socialismu. V červenci 1975 vydal s generálním tajemníkem španělských komunistů Santiagem Carrillem v Livornu společné prohlášení o cestě k socialismu v míru a svobodě. Na začátku března 1977 se k nim v Madridu přidal Francouz Georges Marchais a setkání se považuje za oficiální zahájení eurokomunismu.
Hlavní myšlenky eurokomunismu
Strany se lišily v detailech, shodovaly se ale v několika bodech.
- Vlastní národní cesta. Každá země má hledat vlastní cestu k socialismu a nikdo nemá řídit hnutí z jednoho centra.
- Volby místo revoluce. K moci se má jít přes parlament a postupné reformy.
- Pluralismus. Soutěž více stran a možnost střídání u moci platí i poté, co levice vyhraje.
- Občanské svobody. Berlinguer na konferenci v Berlíně v roce 1976 hájil svobodu projevu, náboženství a nezávislé odbory.
- Konec diktatury proletariátu. Francouzská strana se jí vzdala v roce 1976, španělská se v roce 1978 přestala hlásit k marxismu-leninismu.
- Kritika Moskvy. Sovětský model přestal být vzorem a jeho zásahy v Československu a později v Polsku strany odsoudily.
Italská, španělská a francouzská cesta
V Itálii měl eurokomunismus masovou základnu. Po převratu v Chile v září 1973 navrhl Berlinguer historický kompromis, tedy spolupráci s Křesťanskou demokracií, která měla zemi v krizi zajistit stabilitu. Ve volbách v roce 1976 získali komunisté 34,4 % hlasů, nejvíc ve své historii. Kompromis zastavil únos a vražda Alda Mora Rudými brigádami v roce 1978.
Ve Španělsku byla komunistická strana za Franka zakázaná. Legalizovali ji 9. dubna 1977 a v prvních svobodných volbách získala 9,3 % hlasů. Carrillo téhož roku vydal knihu Eurokomunismus a stát, ve které zpochybnil, že je Sovětský svaz skutečně socialistický stát.
Francouzská strana byla nejméně důsledná. Marchais se k proudu přiklonil v polovině 70. let, později ale stranu vrátil k Moskvě a podpořil sovětskou invazi do Afghánistánu.
Eurokomunismus a pražské jaro
Pražské jaro a jeho program socialismu s lidskou tváří patří k hlavním inspiracím eurokomunismu. Podle historika Jana Rychlíka se eurokomunisté o Alexandra Dubčeka opírali a používali ho jako vývěsní štít velkých západních stran, hlavně v Itálii. Samotné Československo ale eurokomunismus kvůli sovětskému vlivu nikdy nepřijalo, normalizační vedení KSČ stálo na straně Moskvy.
Spojkou se stali vyloučení reformní komunisté. Studie Alessandra Catalana, kterou vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, popisuje, jak Zdeněk Mlynář, tajemník ÚV KSČ z roku 1968, rozeslal v roce 1975 komunistickým stranám rozbor pražského jara. V roce 1976 psali bývalí členové ÚV KSČ konferenci evropských komunistů v Berlíně. Mlynář po odchodu do exilu v roce 1977 pomáhal připravovat projekt, který měl zkušenosti roku 1968 předat západní levici.
Výsledky byly skromnější, než exulanti čekali. Italští komunisté pod tlakem Moskvy disidenty nikdy neuznali za politického partnera. Obrat přišel až s Gorbačovem. V lednu 1988 otiskl deník italských komunistů l’Unità první velký rozhovor s Dubčekem po téměř dvaceti letech a v listopadu mu Boloňská univerzita udělila čestný doktorát.
Od marxismu-leninismu se eurokomunismus lišil hlavně cestou k moci a vztahem k Moskvě. Leninská tradice počítá s revolucí, vedoucí úlohou jedné strany a diktaturou proletariátu. Eurokomunisté to všechno odmítli. Z jiné strany je kritizovali trockisté, podle kterých eurokomunismus jen navazoval na Stalinovu tezi o socialismu v jedné zemi. Více o tomto proudu je na stránce trockismus.
Se sociální demokracií sdílel eurokomunismus volby, pluralismus a občanské svobody. Rozdíl byl v cíli. Sociální demokraté chtěli kapitalismus reformovat a doplnit sociálním státem, eurokomunisté ho chtěli nakonec nahradit socialismem. Kritici proto tvrdili, že eurokomunismus nemá jasnou strategii a pohybuje se mezi oběma tábory.
Proč eurokomunismus skončil
Úpadek začal na přelomu 70. a 80. let. Ve Španělsku spadla komunistická strana ve volbách v roce 1982 na 4,1 % a Carrillo odstoupil. Ve Francii se Marchais vrátil k sovětské linii. V Itálii po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku řekl Berlinguer 15. prosince 1981 v televizi, že hybná síla říjnové revoluce se vyčerpala. Zemřel v červnu 1984 a jeho pohřbu v Římě se zúčastnilo přes milion lidí.
Definitivní konec přinesl pád komunismu ve východní Evropě. Italská komunistická strana se 3. února 1991 rozpustila a vznikla Demokratická strana levice, která přešla k sociální demokracii. Menšina kolem Armanda Cossutty založila Stranu komunistické obnovy. Michail Gorbačov později uvedl eurokomunismus mezi zdroji inspirace pro glasnosť a perestrojku.
Dědicové proudu se rozešli. Část přešla k sociální demokracii nebo k zeleným, část zůstala komunisty. Komunistická strana Španělska se v roce 2017 znovu přihlásila k marxismu-leninismu. Spolu s italskou Stranou komunistické obnovy patří do Strany evropské levice, kde za Česko působí Levice a KSČM má status pozorovatele.
Kritika eurokomunismu
- Sovětské vedení eurokomunismus odmítalo. Týdeník Novoje vremja v roce 1977 napadl Carrilla a ideolog Boris Ponomarjov označil eurokomunismus za buržoazní vynález.
- Henry Kissinger nevěřil, že by komunisté u moci v západní Evropě byli pro USA přijatelní, a varoval před přepsáním poválečného uspořádání.
- Trockista Ernest Mandel v roce 1978 tvrdil, že eurokomunismus jen pokračuje ve Stalinově tezi o socialismu v jedné zemi a jeho zastánci jsou nacionalisté.
- Albánský vůdce Enver Hoxha v roce 1980 obvinil eurokomunisty, že opustili marxismus-leninismus a diktaturu proletariátu.
Časté otázky
Co je eurokomunismus?
Eurokomunismus je proud západoevropských komunistických stran ze 70. a 80. let. Odmítl sovětský model a chtěl socialismus prosadit demokraticky, ve volbách, s více stranami a s občanskými svobodami.
Kdo byl hlavním představitelem eurokomunismu?
Hlavní tváří byl Enrico Berlinguer, generální tajemník Italské komunistické strany v letech 1972 až 1984. Vedle něj stáli Santiago Carrillo ze Španělska a krátce i Georges Marchais z Francie.
Kdy vznikl eurokomunismus?
Kořeny sahají k Togliattiho italské cestě k socialismu z 50. let. Slovo eurokomunismus se objevilo v tisku v létě 1975 a jako společný proud ho Berlinguer, Carrillo a Marchais vyhlásili v březnu 1977 v Madridu.
Jak souvisí eurokomunismus s pražským jarem?
Okupace Československa v srpnu 1968 přesvědčila italské a španělské komunisty, že se musí od Moskvy oddělit, a invazi veřejně odsoudili. Podle historika Jana Rychlíka eurokomunisté používali Dubčeka jako vývěsní štít.
Čím se eurokomunismus liší od sociální demokracie?
Oba směry přijímají volby a pluralismus. Eurokomunisté ale chtěli kapitalismus nakonec nahradit socialismem, zatímco sociální demokracie ho chce reformovat a doplnit sociálním státem.
Existuje eurokomunismus dnes?
Jako organizovaný proud zanikl s koncem studené války. Italská komunistická strana se v roce 1991 přeměnila na Demokratickou stranu levice a dědicové eurokomunistů jsou dnes rozptýleni mezi sociální demokraty a radikální levici.
Text vychází ze studie Zdeněk Mlynář a hledání socialistické opozice v časopise Soudobé dějiny, z článku ČT24 o Alexandru Dubčekovi a z odkazovaných hesel Wikipedie, například Eurocommunism a Eurocomunismo. Úplný seznam zdrojů je v přehledu výše.
