30 let od sametové revoluce | Pavel Fischer

V dnešním článku budeme pokračovat v našem miniseriálu 30 let od sametové revoluce. V předchozím rozhovoru Táňa Fischerová popisovala krásy a strasti uplynulých 30 let. Dnes nám na naše otázky odpovídal senátor a prezidentský kandidát Pavel Fischer.

Pavel Fischer

Pavel Fischer je český politik a diplomat. Vyrůstal v Praze, studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po pádu komunismu pokračoval ve studiu v zahraničí na Centre International de Formation Chrétienne v Ženevě a na prestižní vysoké škole pro vrcholné státní úředníky Ecole Nationale d ´Administration (E.N.A.) v Paříži.

Pavel Fischer nejprve pracoval v pražském závodu Geofyzika Brno a učil francouzštinu na gymnáziu Jana Nerudy. Po revoluci byl osobním sekretářem biskupa Františka Lobkowicze a zástupcem ředitele Institutu komunikace. V době prezidentství Václava Havla pracoval na Pražském hradě, mj. na pozici ředitele politického odboru. Od roku 2003 do roku 2010 byl českým velvyslancem ve Francii a Monaku. Po návratu do České republiky pracoval jako politický ředitel na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Od roku 2015 byl ředitelem Ústavu empirických výzkumů STEM. V roce 2017 kandidoval na prezidenta, v prvním kole získal 526 694 hlasů.

Pavel Fischer působí v několika neziskových organizacích, například v Nadaci Forum 2000, Institutu Jacquese Delorse v Paříži nebo v organizaci SIRIRI. Od mládí je skautem a miluje hudbu, působil například jako houslista v Pražském studentském orchestru nebo jako zpěvák v Brixiho akademickém sboru. Je ženatý, s manželkou Klárou vychovali čtyři děti. Nejstarší syn Vojtěch čelil těžkému postižení, kterému v roce 2013 podlehl. Dcera Barbora a syn Benedikt studují na vysoké škole, nejmladší Markéta na gymnáziu.

Pavel Fischer byl v roce 2018 zvolen do Senátu Parlamentu ČR za volební obvod č. 17 – Praha 12. Vykonává funkci předsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu. 

Jak se podle Vašeho názoru změnila Česká republika po roce 1989? Co se zlepšilo, co se naopak zhoršilo?

PF: Vývoj za posledních třicet let v naší zemi nejde zhodnotit jedním slovem. Jsme parlamentní demokracií, žijeme ve svobodě a můžeme se realizovat profesně i osobně podle nadání a preferencí. To je samo o sobě fantastické a dříve v době kádrování tomu bylo jinak. Máme demokratické instituce, které fungují. Na druhou stranu se ale objevily i nové problémy. Se zneklidněním sleduji útoky na média veřejné služby a na novináře obecně. Jedním z častých útočníků na nezávislý tisk je prezident republiky, který se navíc pohybuje v řadě oblastí mimo rámec Ústavy. Vláda se tu opírá o komunisty, vliv v soukromých médiích skupují byznysmeni, kteří mají své politické zájmy. A roste počet lidí v exekuci a zůstávají celé regiony, které dlouhodobě strádají.

Z toho vyplývá, že i třicet let po pádu Berlínské zdi má obrovský význam občanská angažovanost a občanská reflexe politiky. V naší zemi dobře víme, jak důležitý byl hlas těch, kteří se zasazovali o svobodu, právní stát, demokracii pro všechny. I dnes potřebuje naše země občany s opravdovým vlasteneckým cítěním, kterým není jedno, co se děje kolem nich, v jejich obci, v jejich bezprostředním okolí i na celostátní úrovni. Zdravá společnost stojí na ochotě lidí se angažovat, pracovat také ve prospěch ostatních. Má to obrovský smysl v každé době a rezignovat by bylo velkou chybou. Ostatně proto jsem se rozhodoval jít do prezidentských voleb a do politiky.

Jaká změna nastala ve Vašem životě po roce 1989? Co pro Vás byla nejzásadnější změna, kterou přinesl rok 1989?

PF: Mohl jsem začít legálně dělat to, co jsem dělal ve skrytu. Přestali jsme se na veřejnosti přetvařovat. Do té doby jsem musel kličkovat před komunistickou státní policií. Mohl jsem odjet do zahraničí studovat to, co mě bavilo. Celé naší rodině i spoustě přátel, kteří si s komunisty nezavdali, se ze dne na den značně ulevilo. Euforie z nově nabyté svobody byla obrovská, i když jsme dobře věděli, že cesta ke změně bude dlouhá a že to nepůjde snadno.

Chovají se dnes k sobě lidé lépe, nebo hůře než před rokem 1989?

PF: Lépe – a hned vysvětlím proč. Struktura moci a jejího dělení ve státě se změnila. Lidé se dnes mohou dovolat svých práv. To dřív neexistovalo. Názor kádrováka vás už nemůže připravit o zaměstnání nebo o svobodu. To samo o sobě dělá z naší společnosti zdravější prostředí pro život.

Byla naše vláda plně připravena na rok 1989? Zvládla vláda převzetí moci ku prospěchu lidu?

PF: Je jednoduché zpětně hodnotit, co se mohlo udělat lépe nebo mělo udělat jinak. Kupříkladu dnes často slýcháme hlasy, které říkají, že vypořádání s komunisty mělo být rezolutní a mnohem přísnější, že heslo nejsme jako oni, vlastně nezafungovalo. Já si to nemyslím. V Československu se podařilo převzít moc bez jediného zmařeného života. To samo o sobě je velký úspěch, který rozhodně nebyl samozřejmý. Následkem toho ale dnes vidíme velkou nerovnost, například když bývalí komunističtí pohlaváři pobírají důchody daleko vyšší než jejich oběti, nevinně perzekvovaní lidé. Tady vidím nespravedlnost, na kterou tehdy nikdo nepomyslel a která je do nebe volající. A převzetí moci ve prospěch lidu… to zní jako z nějaké dávné učebnice dějepisu, tak to opravdu nebylo. Chyběli odborníci, lidé připravení vykonávat nejvyšší funkce ve státě. Desetiletí totality polámalo páteř mnohým a ve funkcích nechávalo jen poddajné charaktery. Skutečné talenty a osobnosti mravně pevné bylo třeba hledat v dělnických profesích a mimo veřejné funkce.

Myslíte si, že se již komunistická strana nemůže vrátit k moci, kterou měla před rokem 1989? Je tu reálná hrozba, že by „podobnou pozici“ mohla v České republice zaujmout jiná politická strana?

PF: Dnes mají komunisté nejslabší preference od revoluce, to je dobrá zpráva. Politicky jsou však mocnou silou, protože jim dal Andrej Babiš nebývalé slovo. Jeho vláda se o ně přímo opírá. Velký signál společnosti vysílá také prezident, vzpomeňme například na přijetí komunistů v Lánech na výročí srpnové okupace naší země. To je něco naprosto nepochopitelného. Jako by čelní představitelé státu po třiceti letech trpěli ztrátou paměti a vystavovali společnost velkému riziku: vytrhávají tím ukazatele u klíčových křižovatek našich dějin, takže matou veřejnost. I proto roste podpora extrémních politických stran.  Dostávají podíl na moci stylem něco za něco. Dochází k legitimizaci extrémů, které nemají ve slušné společnosti co dělat.

Myslíte si, že KSČM měla možnosti a sílu zastavit dění v listopadu 1989 (a tím zvrátit zcela dějiny ČSFR)?

PF: Těžko spekulovat o tom, jak by to nakonec dopadlo, kdyby se komunisté pokusili zabránit revoluci stůj co stůj. Sovětský svaz měl svých starostí dost s tzv. perestrojkou a jeho satelity byly vyčerpané lidsky i ekonomicky, stav nebyl dlouhodobě udržitelný. Společensky zrůdný a ekonomicky nefunkční systém už nebylo dál možné zakrývat ideologickým balastem a propagandou. Ale komunistická vláda se mohla mnohem víc snažit o udržení moci. Mohla použít násilí proti občanům Československa a dopady mohly být vážné, jako to bylo například v Rumunsku. Tam si revoluce vyžádala stovku obětí, vedly se boje a hrozila ještě větší katastrofa. Právě kvůli jednáním, která vedli zástupci disentu s tehdejší vládou, si naše země zasloužila pozornost a obdiv celého světa.

Existoval, podle Vás, jiný/lepší kandidát na prezidenta po roce 1989 než Václav Havel?

PF: Slavných jmen tu bylo samozřejmě dost. Ale lepšího kandidáta na prvního demokratického prezidenta opravdu neznám.

Co se dalo/mělo, dle Vašeho názoru, udělat jinak/lépe po roce 1989?

PF: Takových věcí je celá řada. Chyby se budou dít vždycky a staly se i tenkrát. Za všechny můžu jmenovat například problém soudů. Spousta soudců přešla z totalitního režimu do demokracie a dlouho hledali, podle jakých pravidel se má soudit. Vznikaly absurdní situace. Jenže kde vzít po revoluci tak ohromné množství nových soudců? Každé řešení, které se nabízelo, bylo v nějakém ohledu špatné nebo neproveditelné. Naše soudy se s tím nakonec víceméně vyrovnaly. Byly zde skvělé osobnosti, které se staly symbolem obnovy soudnictví u nás. Proběhla generační obměna a soudní systém se usadil.

Další otázka byla ekonomická transformace a s ní spojená privatizace. Některé spory z té doby přesahují až do dnešních dní. Nikdo si nedovedl představit problémy, které mohou nastat, mezery v děravých zákonech si pohlídaly různé zájmové skupiny. V celkovém počtu je to poměrně malé procento případů, ale plošná amnestie prezidenta Klause na konci jeho druhého funkčního období ukázala, že právě v něm našli svého zastánce a ochránce. To byla zásadní rána spravedlnosti u nás. Snahy potrestat konkrétní případy hospodářské kriminality tím Václav Klaus navždy zastavil.

Ale i přes tyto problémy, jakkoli jsou závažné, vidíme, že společenský vývoj šel dobrým směrem. Důležité je, abychom jako společnost podobné chyby nezlehčovali, ale dokázali vyvodit osobní odpovědnost. Odpovědně pojmenovat vinu, kde to lze, být připraveni odpustit a z chyb se také poučit. Například tím, že se budeme dívat kolem sebe a přiznáme si rizika, kterým čelíme dnes. Dezinformační kampaně, zneužívání médií, obrana státu proti vlivu cizích mocností na všech úrovních. V tom máme pořád rezervy. Je přitom v našem nejvyšším zájmu, abychom si svou mladou demokracii kultivovali a udrželi.

Děkujeme panu senátorovi Pavlu Fischerovi za poskytnutí rozhovoru a přejeme mu vše dobré.