Volit se muselo, za neúčast hrozila pokuta až 5000 Kč

Za první republiky musel k volbám přijít každý, kdo měl volební právo. Zákon č. 123/1920 Sb. ukládal volební povinnost od parlamentních voleb v roce 1920, a kdo bez uznatelného důvodu chyběl, riskoval pokutu od 20 do 5000 Kč, nebo vězení od 24 hodin do jednoho měsíce. Povinnost platila i v obecních volbách 1919, kdy poprvé mohly k urnám i ženy. Následující přehled ukazuje, jak volební systém první republiky fungoval, kdo směl volit a kandidovat, kolik stran sedávalo ve sněmovně a jak se tehdejší pravidla liší od těch, podle kterých se volí v současnosti.

Volit musel každý, kdo směl

Aktivní volební právo do Poslanecké sněmovny měl podle § 1 zákona č. 123/1920 Sb. každý státní občan Československé republiky bez rozdílu pohlaví, který v den vyložení voličských seznamů překročil 21 let věku a měl v některé obci republiky bydliště aspoň tři měsíce. Rovné volební právo pro muže i ženy podle Českého statistického úřadu zařadilo Československo mezi první země, které ho zavedly.

Zákon ale volební právo zároveň proměnil v povinnost. Podle § 6 téhož zákona byl „každý volič povinen volby se zúčastniti“. Nešlo o pouhé morální doporučení, nedodržení povinnosti bylo přestupkem s konkrétní sankcí. Povinnost platila i pro volby do Senátu, vyšší věkové hranice pro horní komoru určil zákon č. 124/1920 Sb. o složení a pravomoci senátu.

Voličské seznamy sestavovaly obecní úřady a před každými volbami je musely vyložit k veřejnému nahlédnutí, aby si každý mohl ověřit, že je v seznamu správně zapsán. V obcích, kde se lidé navzájem neznali, dostávali voliči takzvaný legitimační lístek, kterým se u volební komise prokazovali. Volební místnost řídila obvodní volební komise se zástupci kandidujících stran, nad celým průběhem dohlížel politický úřad.

Zákon stanovil jen datum voleb a hodinu začátku hlasování, čas ukončení nechával na rozhodnutí dohlížecího politického úřadu podle místních podmínek. Místo konání, přesný čas a seznam kandidujících stran se musely vyvěsit vyhláškou nejpozději 8 dní před volbami, aby se každý volič mohl na hlasování včas připravit. Pokud bylo v obvodu zapsáno víc než tisíc voličů, mohla se hlasovat ve více místnostech zároveň.

Od povinnosti osvobodilo jen pět důvodů

Zákon nepočítal s tím, že by u uren museli stát úplně všichni bez výjimky. Paragraf 6 zákona č. 123/1920 Sb. vyjmenovává přesně pět situací, kdy se volič mohl neúčasti zprostit:

• věk nad 70 let v den voleb,
• nemoc nebo tělesná vada, která bránila dostavit se do volební místnosti,
• neodkladné pracovní povinnosti, kvůli kterým se volič nemohl dostavit včas,
• vzdálenost volebního místa nejméně 100 km od místa, kde se volič v den voleb nacházel,
• přerušení dopravy nebo jiná nepřekonatelná překážka.

Zákon zároveň ukládal zaměstnavatelům, aby v den voleb upravili pracovní dobu tak, aby se zaměstnanci mohli k volbám dostavit. Stejně tak měla být uzpůsobena vojenská služba, aby mohli volit i vojáci, kteří volební právo měli, jen zrovna sloužili mimo své trvalé bydliště. Zákon navíc podle § 32 zakazoval v den před volbou a v den volby prodej, čepování nebo podávání alkoholických nápojů.

Omluvu nestačilo mít, volič se jí musel dovolat. Kdo do volební místnosti nepřišel a žádný z pěti důvodů neměl, dopouštěl se přestupku, který zákon řadil mezi přestupky proti volebnímu řádu.

Kdo nepřišel, zaplatil nebo šel do vězení

Volič, který se bez omluvy nedostavil, mohl dostat pokutu od 20 do 5000 Kč, nebo být potrestán vězením od 24 hodin do jednoho měsíce. Sazby stanovil § 58 zákona č. 123/1920 Sb. v části o přestupcích proti volebnímu řádu.

Volební povinnost platila i po válce. Podle studie Parlamentního institutu byla „totožná zákonná úprava volební povinnosti“ stanovena i v § 16 zákona č. 75/1948 Sb. Zákon č. 28/1946 Sb. přitom zvedl horní hranici pokuty až na 10 000 Kčs. Povinnost skončila až se zákonem č. 27/1954 Sb., který podle téže studie zaváděl volby podle většinového systému a povinnost už nestanovil. Dohromady tedy platila 34 let, od roku 1920 do roku 1954, a první republiku přežila o šestnáct let.

Povinná účast nebyla v meziválečné Evropě výjimkou. Znala ji podle stejné studie i Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Lichtenštejnsko.

Do sněmovny až od třiceti, do senátu od pětačtyřiceti

Kandidovat do Poslanecké sněmovny mohl podle § 5 zákona č. 123/1920 Sb. občan, který v den voleb dovršil 30 let a byl aspoň tři roky státním občanem republiky. Do Senátu platila přísnější pravidla, volit se smělo od 26 let a kandidovat až od 45 let při aspoň desetiletém státním občanství. Rozdíl mezi oběma komorami kopíroval dobovou představu, že horní komora má být zkušenější a stabilnější protiváhou sněmovny.

Poslaneckou sněmovnu tvořilo podle ústavní listiny z roku 1920 300 poslanců, Senát 150 senátorů. Volby do obou komor se konaly systémem poměrného zastoupení, pro sněmovnu ve 22 volebních krajích, pro senát ve 12 volebních krajích. Mandáty se přidělovaly ve třech kolech, takzvaných skrutiniích, nejprve na úrovni kraje, poté se zbylé hlasy sčítaly za celou republiku. Způsob přidělování mandátů se mezi roky 1920 a 1935 opakovaně měnil, podobně jako se v současnosti řeší přepočet hlasů na mandáty D’Hondtovou metodou.

Kandidátní listina mohla obsahovat až o třetinu víc jmen, než kolik mandátů měl volební kraj k dispozici, strana si tak mohla dopředu pojistit náhradníky pro případ, že by zvolený poslanec nebo senátor mandát nepřijal nebo ho později vzdal. Náklady na tisk kandidátních listin podle § 29 hradil do konce roku 1924 ze dvou třetin stát a z jedné třetiny strany, od roku 1925 se dělily napůl.

V roce 1920 se ale plný počet mandátů nepodařilo obsadit. Na území Podkarpatské Rusi se tehdy ještě nevolilo, dodatečné volby tam proběhly až v roce 1924, a výsledky volebního kraje Těšín se do celkového zpracování vůbec nezahrnuly. V Senátu tak bylo v roce 1920 zvoleno 142 ze 150 senátorů, ve sněmovně jen 281 z plánovaných 300 míst.

Ženy volily poprvé už v obcích

Rovné volební právo pro ženy nezavedly až parlamentní volby 1920, ale obecní volby o rok dříve. Zákon o řádu volení v obcích zavedl volební povinnost od 21 let a připustil k hlasování ženy, jak dokládá dobová rozprava v Národním shromáždění z 29. ledna 1919. V obecních volbách v červnu 1919 tak ženy v Čechách a na Moravě poprvé nejen volily, ale mohly být i zvoleny do obecních zastupitelstev.

Volební povinnost se u obecních voleb řídila podobnou logikou jako později u parlamentních, právo volit bylo spojené s odpovědností se k volbám dostavit. Teprve o rok později ústavní listina a volební zákony z roku 1920 přenesly rovné volební právo žen i do voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu, kde ženy mohly od počátku nejen volit, ale za splnění věkové hranice i kandidovat na poslankyně a senátorky. ## 16 stran sedávalo ve sněmovně po většinu první republiky

16 politických stran získalo mandáty v Poslanecké sněmovně ve volbách 1920, 1925 i 1929, přestože se jich o místa ucházelo mnohem víc. V roce 1935, posledních řádných volbách první republiky, získalo mandáty už jen 14 stran. Přehled kandidujících i úspěšných stran ukazuje tabulka sestavená z dat Českého statistického úřadu o volbách do Národního shromáždění v letech 1920 až 1935.

Počet kandidujících stran mezi jednotlivými volbami kolísal podle toho, jak se strany slučovaly nebo naopak štěpily. V roce 1925 se o mandáty ucházelo nejvíc stran za celé období, 29, a uspěla jen o něco víc než polovina z nich. Poprvé v těchto volbách kandidovala do sněmovny Komunistická strana Československa, která vznikla v roce 1921. Nejvyšší úspěšnost měly poslední volby 1935, kdy mandát získalo 14 z 16 kandidujících stran.

Mezi strany, které podle registru Českého statistického úřadu získávaly mandáty opakovaně, patřily například Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, Československá sociálně demokratická strana dělnická, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová nebo Německá sociálně demokratická strana dělnická. Od voleb 1935 se mezi úspěšné strany nově zařadila i Sudetoněmecká strana, která vznikla sloučením několika německých národnostních uskupení v roce 1933.

Vojáci v kasárnách k urnám nesměli

Volební právo neměli po celou dobu první republiky stejně. Od roku 1927 přišli o možnost volit aktivně sloužící vojáci a příslušníci četnictva. Parlament o vládním návrhu jednal na jaře 1927. Zpravodaj ve sněmovně 22. března 1927 podle stenoprotokolu uvedl, že vojáci tvoří něco málo přes jedno procento všeho voličstva.

Omezení platilo po dobu aktivní služby. Netýkalo se záložníků ani civilních zaměstnanců armády. Volební právo vojákům a příslušníkům národní bezpečnosti vrátil až zákon č. 67/1946 Sb. v § 9.

Vyloučení vojáků z volebního práva zároveň znamenalo vyloučení z volební povinnosti, sankce za neúčast se na ně po dobu služby logicky nevztahovaly. Aktivní vojáci tak byli jedinou větší skupinou dospělých občanů, kterým stát po roce 1927 nejen nedovolil, ale ani nenařizoval jít k volbám.

Volí se od osmnácti a dobrovolně

Volit se v Česku smí od 18 let. Tuto hranici zavedl už zákon č. 28/1946 Sb. a současný zákon č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu ji převzal. Kandidovat do Poslanecké sněmovny lze podle Ústavy od 21 let, do Senátu od 40 let. Za první republiky musel uchazeč o Senát čekat do 45 let. Volební povinnost platná pravidla neznají, účast je dobrovolná a za neúčast nehrozí pokuta ani vězení.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025 přišlo k urnám 68,95 % oprávněných voličů. S první republikou se účast přímo srovnat nedá, ČSÚ tehdy jako oprávněné voliče vykazoval všechny obyvatele nad 21 let. Kdo si chce ověřit, jak se účast v jednotlivých typech voleb v Česku vyvíjela dál, najde přehled v článku o volební účasti podle typu voleb.

Poslaneckou sněmovnu v současnosti tvoří 200 poslanců místo tehdejších 300, jak ukazuje přehled aktuálního složení sněmovny, a změnil se i způsob volby hlavy státu. Za první republiky volilo prezidenta Národní shromáždění, přímou volbu prezidenta zná český volič až od roku 2013.

Kdo se zajímá, jak volební systém fungoval po druhé světové válce, kdy volební povinnost ještě krátce platila, najde srovnání v textu o československých volbách do parlamentu v roce 1946. Přehled všech dalších termínů, včetně těch do roku 2030, nabízí kalendář řádných voleb, kde si každý může ověřit, kdy bude mít příležitost svoje volební právo využít sám.